Tour de Himalayas - Pákistán

So   Horní Počernice, kolem 10hod vyjíždíme týmovým autem Bikeranch, které máme půjčené, směr Manchester… Naše banda: já, Michal, Marcel Sládek, Lucka Macíková a Marek Rauchfuss… Cesta proběhla naprosto bez komplikací, žádná zácpa nebo jiný problém, k tomu naprosto na minutu přesně stíháme jeden z trajektů ještě před půlnocí…

Ne    V Anglii přichází okamžik pravdy… jízda vlevo… řídí Marcel a Michal… opět vše v poho a po páté hodině jsme už v Manchestru. Chvilku si zdřímnem v autě a jedem do centra… Nicméně je neděle a vše zavřeno, skončíme v Mekáči a Tescu a oběd proběhne v místním parku, kde si zahrajem s nalezeným míčkem minigolf… golfové hole nemáme, ale větve z místních stromů jsou taky dobrý…

Golf v Manchestru...

Následuje přesun na letiště… Letět máme v 22:00 pákistánskou leteckou společností, která je zároveň sponzorem našeho závodu…  Při odbavování ale přijde totální šok… Naše letenky prý nejsou zaplacené… a naše jména tak nemají v systému… přes 30min jsme v totálním stresu… je možný, že i přesto, že se zjistí, že letět máme, tak pro nás nebude místo v letadle… na odbavení čeká dalších 5týmů a zbytek kolem nás tvoří Pákistánci…  jsou zahalení ve svých hábitech a nechápou naše oblečení, stejně jako my jejich… Vzájemně se pozorujem… Náš problém se řeší , jeden z dalších cyklistů, co letí s námi nám pomáhá a po delším řešení se přijde na to, kde byl problém… Šíleně si oddychnem, další let by byl až za 4 dny… Se zpožděním odletáme v 23:00 z Manchestru… bohužel ale bez kol, ty se nevešly… prý dorazí speciálním letem až ve středu…

Po    Během letu máme jedno mezipřistání v tureckém Istanbulu a v 12:30 místního času (v Pákistánu je o 3hod více než u nás) přistáváme v Islamabádu… Dost tu prší, ale je dusno… Začíná nám dobrodrůžo!!! A jaký!! První co, tak kluci ozkusili místní záchody na stojáka do vyhloubené jámy… Prý labůžo… Čekáme na odvoz batohů a nakonec se i my naloďujeme do minibusů…

Pákistánské "cirkusácké" náklaďáky jezdící rychlostí 20km/hod...

To co jsme zažili na místních silnicích byla naprostá anarchie… Důležité je říci, že v Pákistánu se jezdí vlevo… Z třech pruhů místní řidiči udělají i pět… jedou cca 10cm od sebe, že kdyby jsi chtěl natáhneš ruku k nim do auta, něco si vezmeš a jedeš dál…  Náš minibus jede už téměř příkopem a stejně se najde místní střelec na mopedu, který si místo vedle mezi náma a příkopem udělá… Přes 5proudou silnici se Ti sem tam projde někdo po svých, nebo na kole a nikdo nic neřeší… Nejzajímavější je však jejich předjíždíní… vždy když chceš předjet, zatroubíš, aby o tobě ten druhý věděl a jedeš… Takže když je celkem provoz, který v Islamabádu byl dost velký přijde Ti, že všichni troubí… šílený bordel a naprostá divočina… A u nás se dávají za zbytečné troubení pokuty… 

Pro zajímavost... pákistánské vízum...

Bylo vidět, že řidič našeho minibusu, to má vše zmáklé a ukázal nám jak to řeší, když vidí kolonu před semafory… Jeli jsme asi po 4proudé silnici a když se před námi objevila kolono, náš řidič to vzal přes obrubníky a trávu do protisměru, chvíli jsme jeli proti, čelní srážce jsme se vyhnuli a pak to ztrhl na jinou silnici… Nevěřícně jsme čuměli… nechápu, že jsme za celý náš pobyt v Pákistánu neviděli nehodu… Asi po 40min jízdy jsme přijeli do vily místního milionáře, Khurram Khana, který celou Tour of Himalayas pořádá. Přivítal nás, pohostil jídlem, kdo chtěl prošel si jeho dům, vysprchoval se a po čaji o páté jsme vyrazili minibusy na poslední část naší cesty… přesun z hlavního města Islamabádu (700m.n.m.) do cca 2400m.n.m., kde budem ubytování… hned na prvních 5km, přišel silný zážitek… místní deště jsou tak silné, že vytváří z bahnité půdy tekoucí proudy vody a bláta… jednu takovou pro nás už skoro menší řeku zdoláváme a jen se modlíme, abychom to projeli… místní řidiči jsou fakt zvířata, jeden místní borec, co jede s námi se baví, jak na to všechno čučíme, a vyloženě od srdce se námi baví…. říkám mu, že to pro nás není normální projet takovouhle řeku autem… a on na mě „Vítejte v Pákistánu“!

Cesta šíleně dlouhá… vyjíždíme kolem 17:30 a až v 23:45 večeříme v jedné z restaurací… máme rýži, kuřecí maso, salát a místní placky Nan… Asi kolem 2.hodiny ranní se k našim třem minibusům přidávají 2 policejní „džípy“ jeden jede před námi a druhý za námi“… začínáme stoupat do hor… i pákistánští policajti jezdí jako prasata…. Předjíždí v zatáčkách stylem, že zatroubí a jedou… Michal to popsal slovy, že to troubení znamená pro toho před nimi, jsem debil, nic nevidím, předjíždím… Cesta se postupně mění v kamenitou polňačku... v jednom místě policajti odklízí obrovský kámen, který nám stál v cestě a v jednu chvíli naše minibusy, které jezdí na plyn nezvládají prudké stoupání a vypadá to, že posledních 6km půjdem pěšky, nakonec se ale naše autíčko na plyn zmátoří a jsme před hotelem… Ubytování v místním hotelu luxusní… do postele jdem v 5:00 ráno úplně vyndaní…

Hotel v horách, kde jsme bydleli...

Út   Vstáváme ve 12hod, dáme pozdní snídani, na to hned oběd a s ostatními závodníky se jdem projít… Je nádherně, sluníčko a teplo… Naši procházku musíme oznámit místním „sekuriťákům“, kteří tu jsou kvůli nám… Ihned naše asi 25 členná skupina dostává 4 borce se zbraněma a s nápisem NO FEAR (žádný strach) na zádech, kteří nám budou dělat doprovod… ptají se nás jestli jdem pěšky, běžíme nebo na kole… říkáme, že pěšky a oni jestli pomalu nebo rychle… nacož mi, že pomalu…

Michal s naším ochráncem... 

Vycházíme… je vidět, že naši ochránci jsou na nadmořskou výšku zvyklí, jdou na nás dost rychle… Takže je musíme krotit, abychom šli pomaleji… Jdem asi 2hod do kopce z 2400m.n.m. do 2850m.n.m. a pak to kvůli světlu otáčíme a razíme dolu… protože se tu stmívá už kolem 18:15 a celkem dost rychle, tak přicházíme na hotel za tmy… Jeden z našich ochránců jménem Adžmal, se s námi dává do řeči, mluví lámavou angličtinou jako my, takže si rozumíme perfektně… Ptáme se ho na závod, na jeho zbraň, na místní hory..vše nám rád vysvětlí, naučil se naše jména a nás naučil pár slovíček v jejich jazyce Urdu… Zjistili jsme, že oblíbený sport v Pákistánu je kriket a hokej.

Já s Adžmalem... říkala jsem mu o naší Sněžce...

Nejvíc se s naším ochráncem seznámil Marcel a máme za jedno vítězství našeho člena týmu v etapě nebo za vítězství v celém závodě slíbené, že si Marcel může vystřelit z jeho zbraně… a domluvili jsme se, že s ním uděláme akční fotku i se zbraní…

Dědeček, který zřejmě celý den jentak vysedává ve výšce 2850 m.n.m.

St  Probouzíme se do slunečného dne, v devět posnídáme, pak posedíme na terase a sledujem, jak nám místní staví altánek ze dřeva pro sezení… je to neuvěřitelný, vše si tady vyrábí sami a začínají úplně od podlahy… za necelé dva dny byl postavený… Po 11hod přijíždí džípy… nasedáme do nich… když jsme jeli z letiště smáli jsme se tomu, že lidi tu sedí po desítkách v jednom autě…  no a teď se mačkáme i my… no a samozřejmě před prvním džípem a i za posledním policejní vozidla s ozbrojenci… Sjíždíme z 2400m.n.m.  do 1550m.n.m. do Kaghan Valley do místní školy, kterou navštěvuje 390 dětí…

Michal se školákama...

Po zemětřesení, které v této oblasti proběhlo v roce 2005 a srovnalo vše se zemí, pořádá nezisková  organizace vedená Khurram Khanem různé charitativní akce pro místní školu. A naše návštěva tady je jednou z nich, takže dnešek byl jedním z nejdůležitějších dnů, proč tady vlastně  jsme… V podstatě jde o jednu z největších sportovních událostí v Pákistánu… přijel ministr sportu, kultury, vzdělání… a celý den byl natáčen televizí… stejně jako náš přílet na letiště, tak všechny naše další dny jsou  zdokumentovány… Nejdříve jsme prohlédli školu, která byla rozdělena do více menších domů, pak jsme se přidali do dění dnešního sportovního dne pro děti…. Běh na 50m, 100m, skok do dálky a přetahování….

Jedna z místních holčiček při běhu... vyzuly se jí boty... nicméně spousta dětí běhalo ve štěrku bosa...

Fandili jsme jim, povídali jsme si s nimi, ale to bylo těžké, protože oni se nás ze začátku spíše báli… nejsou zvyklí na pozornost, nicméně našli se někteří, kteří přišli sami a zeptali se třeba jak se jmenuje, na věk a tak… Pákistánské děti v téhle škole se učí anglicky od mala!!!

Pár holčiček se se mnou dalo do řeči...

Jedna 11holčička, když jsem jí řekla, že jsme s Michalem sourozenci říkala, že si jsme v obličeji podobní... Pak jsme se šli najíst… ptám se další holčičky, jestli jdou taky na oběd a ať mi ukáže kam… obědvají v sedě na zemi, na talíř dostanou maličký příděl něčeho (z dálky nevidím co to je) a my jdem pod střechu do stínu, kde máme židle, výběr z X jídel a pití… je to šílený… v téhle zemi jsou strašné sociální rozdíly… nicméně o nás se tu starají a žijem si tu vysoko nad poměry jako králové, až je nám to blbý vůči těm, co nemají co do pusy… Pak jsme byli rozděleni do 4 týmů a proběhlo přetahování lanem… mezi dětmi a pak i mezi cyklisty…

Michal a jeho kolegové z týmu v akci...

Nakonec následovalo vyhlašování nejlepších v jednotlivých disciplínách… a vždy byl pozván jeden cyklistický tým a předával ceny… Bylo to zvláštní… ty děti nejsou vůbec zvyklé moc s cizími lidmi komunikovat… neumí podat ruku a koukají při tom do země… když stojí na stupních vítězů jsou nesvé… nejsou zvyklé na pozornost, kameru, foťáky…

Tým České republiky při předávání cen...

Musím říct, že z dnešního dne máme zážitek na celý život… je neuvěřitelný, jakou těm dětem dělalo radost, že tam jsme, hrajem si s nima (při hrách jsou více komutativní, dokáží se odvázat), byli jsme pro ně takové divadlo…už jen kvůli oblečení, brýlím,pár kolům,… Kdo nezažije nepochopí, každý z nás by jednou za život, pokud má šanci, měl některou z podobných zemí navštívit a pochopí, že to co má doma a jak žije je veliký luxus!!!

Čt   Noc ze středy na čt se pěkně zvrhla… Khurram Khan slavil narozeniny a v podstatě to nikomu neřekl… přivezl nahoru zásoby alkoholu, hudbu a u ohně Ti nejvýkonnější pařili do ranních hodin … Opravdu vydařená akce, naše ochranka moc nechápala, borci se bavili pohledy na nás a bez přestávky hlídali… pár z nás by mohlo vyprávět…

Ráno opět azuro… roztahuju závěsy  a klasicky první co vidím, je naše ozbrojená ochranka pod okny… týpek si sedí v křesle a zbraň SMG má hned u ruky… další co vidím a to je důležitější, jsou naše krabice s koly, které právě vykládají… super… jdem je hned postavit… protože včera večer většina lidí odhlasovala po anglicku snídaňooběd v 10:30, takže máme dost času… Dost lidí po propařeném večeru vypadalo zle… přičemž máme info, že se tyhle společenské akce konají skoro každý den a největší jsou po závodě v Kurram Khanově domě…  Paráda, máme se na co těšit… Něco sníme, chvíli polehnem a v 1hod jedem konečně na první vyjížďku…

Michal s Márou na vyjížďce kousek pod hotelem...

Máme jen dvě možnosti kam jet… začít nejdřív do kopce a vystoupat  k jezeru do 3200m.n.m.n., kde bude cíl zítřejší etapy….nebo jet dolu na start zítřejší etapy a zkusit prvních 8km k našemu hotelu…  Do rovin je jedna cesta, ale je dost bahnitá a my si naše mazlíčky nechcem zamazat…Volíme cestu dolu na start, který je u školy, kde jsme včera absolvovali sportovní den…Vyrážíme společně s Holanďanama, abychom to naší ochrance nekomplikovali… začínáme sjíždět a za námi se už frčí i jeden džíp asi s 5 ozbrojenými ochránci…

Naše vyjížďka s ochrankou na zadním kole...

Sjedem dolu a chcem jet po rovině po jedné silnici… naše ochranka nám to, ale hned zatrhne, že to tam je fakt nebezpečné, že nás tam můžou klidně i ukamenovat, ale my tam prostě chcem a snažíme si to prosadit (bylo nám řečeno, že oni mají poslouchat nás a ne my je…) je s námi náš kamarád z první túry Adžmal, který nám však dává najevo, že tam fakt nemůžem a hrozí nám opravdu nebezpečí… jedem tedy zpět nahoru k hotelu… stoupání je zpočátku po asfaltu, ale místy celkem prudké…

S Michalem...jediná fotka s koly...

S Luckou jedem poslední a ochranku máme furt nalepenou na zadním kole, nebo si borci vždy vyjeli výš před nás, zkoukli kluky a na nás holky čekali v každé zatáčce… Je to docela mazec jet na kole s takovouhle ozbrojenou partou…. Podél silnice jsme potkávali místní… fotili si nás, natáčeli a zdravili… Jsme pro mě opravdová atrakce….

Okamžik pravdy a reality…

Večer jsme měli luxusní večeři venku před hotelem, pak přišel kolem půl desáté Khurram Khan s ministry a novináři… Mysleli jsme, že bude „brífing „ k závodům... Čekáme, že proběhne ofiko zahájení etapáku a že dostanem info, jak to bude zítra, první závodní den, probíhat… Jenže jsme myšlenkama úplně vedle a to, co uslyšíme je úplně šílený…  Začal mluvit ministr obrany.... V Pákistánu vypukly protesty proti filmu jednoho američana, který podle muslimů uráží proroka Mohameda  (znázorňuje ho prý jako tyrana, sukničkáře)… když si to posléze uvědomím, přijdu na to , že jsem o téhle kauze slyšela v TV už před několika dny před naším odjezdem, ale nebrala jsem to vážně... Muslimové se bouřili, napadali americká velvyslanectví (dokonce jeden americký velvyslanec zemřel)  a autor filmu i přes to prohlásil, že film z Youtube nestáhne za žádnou cenu.... Teď se ale muslimové pěkně nasr… a po celém světě vyhlásili válku... v Pákistánu stylem, že zítra (v pátek, kdy má být start naší první etapy, vyhlásili „DEN LÁSKY“… k Mohamedovi… Po celé zemi probíhají hromadné protesty… v zemi je 98% muslimů a díky tomu nám zítra na závod nikdo neposkytne ochranu, neboť budou demonstrovat… Přičemž se prý náš závod v téhle situaci stává také nepřijatelný, i když se ho neúčastní americký tým… K tomu se dozvídáme, že zhruba před 2 měsíci v oblasti, kam měl vést i náš závod, bylo zastřeleno 25 místních civilistů hnutím Taliban… A to prostě jen tak… bezdůvodně… To vše způsobilo, že se pákistánská vláda společně s Khurramem Khanem rozhodla celý závod zrušit... máme prý vyčkat, že dostaneme další info, co bude dál… Nicméně je jasné, že tímhle pro nás závodění v Pákistánu v Himalájích končí… Čekáme, až odejde poslední novinář – nesmíme s nimi mluvit, máme info, že proběhne další akce… dnes máme důvod zapíjet žal…

Pá   Po 1hodině ranní jsou všichni závodníci svoláni znovu do haly…  S napětím očekáváme nové info… Khurram Khan nám oznamuje, že se pákistánská vláda rozhodla nás okamžitě převést z hor zpět do Islamabádu a to ještě dnes večer, dokud je tma a nezačnou demonstrace…  venku jsou již připravená auta a vedle toho byla povolaná i armáda a policie… Máme se okamžitě, co nejrychleji sbalit tašky, kola a odjíždíme... Mazec... Začalo se balit... Někdo balí ve stresu a je vidět, že se i bojí… Někdo zachoval klidnou hlavu a snaží se pomáhat ostatním… Pomáháme si, aby se náš přesun urychlil… je to šílený… Dochází mi, že opravdu z těch hor vyloženě utíkáme…

Balení bylo opravdu narychlo...

Postupně mi dochází proč nás dnes na naší vyjížďce tak hlídali… Hážu věci do tašky jak mi přijdou pod ruku a před půl třetí ranní  už sedíme v autech, vyrážíme směr Islamabád, dohromady tvoříme asi 25 aut včetně policejních a armádních aut… Musíme být opravdu nenápadní… během 5hodinové cesty nám jednou zastaví na záchod… jedou s námi, jak kdyby nás ukradli a podél silnice celých 180km našeho přesunu stojí policajti.... hlídali nás opravdu nehorázným způsobem...

V 7:30 přijíždíme do hotelu Marriot v Islamabádu… 5 hvězd… nehorázný luxus, kam se podíváš… jdem rovnou na snídani… Tady zůstaneme do našeho odletu zpět do Manchesteru… Postupně se „přebookovávají „ lety tak, aby se všichni závodníci dostali domu co nejdříve… nicméně pokud chceme můžeme v hotelu zůstat až do dalšího pátku, což byl původní termín odletu… Dohodnem se, že chcem letět domu co nejdříve… do hor nás stejně už nevezmou a tady si budem akorát válet šunky a chlastat… Spát nejdem… rovnou jdem vyzkoušet venkovní bazén, někdo i saunu a posilku… V televizi a v novinách sledujem co se děje za zdmi našeho hotelu…  My si tu užíváme 5hvězd... luxus, kam se podíváš a kousek od hotelu jsou obrovské demonstrace, lidé zapalují kina a ničí co můžou… nechápeš…. Nemají kde spát, co jíst a ještě si to málo, co mají ničí… K tomu dochází i k několika úmrtím… Naprosto nelogický… jsou to náboženští fanatici, kterým do hlavy nevidíš… Fakt šílený…

Tv a noviny na hotelovém pokoji...

Večer máme další akci… Khurram nás veme do jednoho z hotelových barů… máme véču (my jsme byli už po véče), hrajem kulečník, šipky a ve velkým se popíjí... Postupně se to rozjíždí, neuvěřitelný songy a paření všech až do ranních hodin… Je to pecka, jak se tu dokáže s místníma kalit…

So: Ráno vůbec, ale vůbec nejsme ready…. Někteří z nás mají ještě hladinku a začínají střízlivět až odpoledne a někteří z nás jsou celý den na střídačku v posteli a na záchodě… Dáváme snídani, bazén, posilku, saunu…. Opět kouknem na bednu a noviny… Dostáváme info, že český tým letí zítra ve 14.hodin… Jsme rádi, další společenské akce by nás odepsala… Jsme všichni „vyndaní“. Večer nás poprvé pustí z hotelu… Khurram Khan nás bere na véču do restaurace… jedem auty… Po jídle se s námi ofiko rozloučí, ještě jednou se omlouvá za to, co se stalo… k tomu nám dává dresy, které byly ušity pro každý tým v jiném provedení… je na nich nápis země, vlajka země, vlajka Pákistánu a liší se od sebe barevným provedením… dokonce jsou i v žlutém provedení pro „leadera závodu“…  Je to smutný… Khurram měl připravený každý detail… Vůbec nechci pomýšlet na to, kolik ho to stálo peněz, nervů a hlavně času, který svýmu snu věnoval… Po příjezdu na hotel je další společenská akce a opět do ranních hodin…

Michal a Mára v dresech ČR a s kámoši před hotelem...

Ne   Poslední den, snídaně, chcem něco nakoupit v hotelých obchůdkách, ale samozřejmě je neděle a mají zavřeno… Výborný, měli jsme v plánu nakoupit nějaké suvenýry po závodě, ale po změně plánu se nám to zkomplikovalo a v podstatě domu nevezem vůbec nic… To samé fotky… na čtvrteční vyjížďce jsme se rozhodli jet dolu na start závodu, s tím, že se do vyšší výšky dostanem další dny a tam uděláme krásné fotky… neboť a protože předpověď slibovala na celý náš pobyt slunečné počasí… k tomu jsme na vyjížďce udělali jen pár fotek s tím, že budem fotit další dny… kdybychom jen tušili, co nás už večer čeká…. V podstatě jsme ve čt ráno rozbalili kola a večer je zas balili zpět do krabic… Náš výlet v Pákistánu dostal nečekaný spád… To, proč jsme sem jeli, jsme nezažili… v horách jsme byli jen 3 dny, na kole jsme seděli jen jednou a chvilku… no a o pocitech ze závodu ve vysoké výšce si můžem nechat jen zdát…  nebo jen polemizovat jaké by to bylo… Jediné co nás těší je, že jsme alespoň stihli navštívit místní školu a udělali tak všem těm dětem a Khurramovi radost, i když je to jen hodně malá záplata… Rozloučíme se se slovenským týmem (letí v úterý) a razíme na letiště…

Letiště v Islamabádu... vypadá to, že pár lidí se přišlo podívat na náš odlet...

Při přesunu si Lůca zapomene příruční kufr na recepci, nicméně problém se daří vyřešit a tradičně s hodinovým zpožděním opouštíme Islamabád… mezipřistání  v Istanbulu… celkem 11hodiny letu… šílenost největší… V Manchestru jsme v 23hod místního času… a před námi ještě cesta autem z Manchestru, kterou jsme si dokonale okořenili… ve Francii jsme přejeli první benzínku a další ne a ne přijít… parádička… takže Mára a Marcel vytáhli z krabice kola a za pěknýho lijáku jeli hledat nejbližší pumpu… Prý slušný švih… Zbytek cesty už jen lítaly vtípky o tankování a z Máry lítalo i něco jiného … Do Počerek příjíždíme lehce před půlnocí… Marťas (Martin Křepela) nám přijde otevřít… a společně nám pomáhá přes startovací kabely dát do kupy naši Feličitu… Doma před 2hodinou ranní… „totální vyndanost“….

Jak jsem psala, to proč jsme do Pákistánu jeli, jsme nezažili, ale i tak jsme se shodli, že to, co jsme viděli a hlavně zažili za těch pár dnů je dost neuvěřitelný… Domu si vezem spoustu zážitků, a i když z jiného soudku než jsme čekali, je nám jasný, že to, co jsme společně zažili už nikdy v životě nezažijem… Díky bando, bylo to super… He, he, he, hello!!!!!

Zbylé fotky doplníme...

Video od Skotů